Praha je město věží, ne mrakodrapů
Autor: KAREL HVÍŽĎALA

Boj s větrnými mlýny je podstatou každé tvorby. Člověk se snaží prosadit něco zdánlivě neprosaditelného, a pokud se to povede, je to stejný zázrak, jako když asfaltem prorazí tráva. Pro autora je to nejvyšší satisfakce a odměna, říká šedesátiletý Milunič.

Podíváme-li se na architekturu v Čechách a na Moravě zvnějšku, zahlédneme tři významné vrcholy: v pozdním středověku gotiku, pak vrcholné baroko a v prvních čtyřech desetiletích dvacátého století kubismus, purismus a funkcionalismus. Budeme k nim s odstupem doby moci počítat i poslední dekádu minulého století?

Podle mne je obecně vždy velice důležité držet kontinuitu, protože budoucnost je schovaná v minulosti. Po čtyřicetiletém architektonickém půstu najít v Čechách nějaký směr, když se najednou protrhla hráz, je těžké. Snad by se dalo říci, že většina architektů sklouzla do minimalismu. Jsem přesvědčen, že architektura by měla být sdílnější a neměla by být tak abstraktní. Když jste zmiňoval pozdní gotiku, dotkl jste se Petra Parléře. To byl Francouz a jmenoval se ve skutečnosti Pierre Parle, tedy kámen, který mluví. Jeho architektura měla lidi oslovovat.

Onen minimalismus je ale světový trend, to není český vynález...

Jenže u nás nemá dostatečné kořeny. Období funkcionalismu bylo přerušeno, na nic zažitého to nenavazuje. Je to velmi často import. S Frankem O. Gehrym (spoluautorem Tančícího domu - pozn. red.) se snažíme navázat na baroko, na český kubismus, na secesi, ve výtvarném umění pak na Štyrského a Toyen, tedy spíš na tu košatou, nezjednodušenou dobu začátku minulého století. Jsem přesvědčen, že architektura by měla pracovat se širšími výrazovými prostředky. Pochopitelně, možná horší extrém je ukecaná architektura.

Jinými slovy: Chcete, aby architektura měla příběh...

Ano, aby byla sdílnější. Podíváte-li se do Číny, do Egypta, do Indie, zjistíte, že architektura vždycky měla sdělnou hodnotu... Ano, strhující příběh.

Ale on možná i ten minimalismus o nás taky něco sděluje, a sice, že myslíme velice účelově, utilitárně...

Pro mne je architektura jako člověk, kterému se dívám do očí a který mi něco sděluje. Minimalistické domy, alespoň pro mne, nemají oči. Vůbec je zajímavé si všímat toho, že architekti podle toho, jak vypadají, takové domy navrhují. Tlustí architekti dělají tlusté domy a asketičtí asketické. Jistý osobnostní obtisk tam je, ale je příliš chladný a je málo odrazem života. Architektura by měla obsahovat nejen ironii, humor, pesimismus a romantiku, tedy nejširší možnou výrazovou škálu. Architektura - ať dobrá nebo špatná - je reflexí doby, a to dokonce hlubší, než které jsou například schopni psychoanalytici.

Jenže proč by tu architektura měla být jiná, když celá dnešní doba je zlajdačelá: prorostlá korupcí, tunelováním, slovy, která nic nechtějí sdělit? A vždyť také nikoli náhodou je panelák symbolem předlistopadové éry...

Ano, dům vykostěný na holou podstatu. Jednodušší už nemůže být. Je to jen falešná hra na plnění funkce. A v těchto domech v jednom z nejkrásnějších měst Evropy bydlí čtyřicet procent lidí. Myšlení lidí a hlavně jejich dětí je tímto prostředím sídlišť determinováno, neexistuje rozdíl mezi soukromým a veřejným, vše je bezduché a šedé. Normální město vypadá tak, že v něm máš byt, z něj vyjdeš do polosoukromého prostoru, z toho po pár krocích se dostaneš do malé uličky, z ní do větší ulice a skončíš na velkém veřejném náměstí. Řádné město má tedy pozvolný přechod od soukromého k veřejnému. Nese si svůj osobitý příběh, režii, tajemství a překvapení.

A není tohle všechno způsobeno i tím, že u nás, na rozdíl od Francie, Spojených států, ale třeba i Německa a Rakouska, nejsou architekti mediálními hvězdami, že o jejich práci neprobíhá permanentní veřejná diskuse, že nemají možnost si své návrhy ověřovat v dialogu s veřejností?

Jsem z toho taky jelen, že tady se o těchto věcech nediskutuje. Diskuse například o Pankráci není žádná. Trochu víc se mluvilo před časem o Tančícím domě, ale již míň o Jeanu Nouvelovi a Smíchově a skoro nic se nepíše o jeho domě, který by měl stát u železničního mostu, a vůbec ne o unikátní spolupráci Gehryho a Nouvela na přestavbě pivovaru v Holešovicích. Mimochodem za všemi těmito projekty stojí jeden muž: Pavel Koch z ING, který sem tyto architekty přivedl. Neslyšel jsem, že by mu za to někdo poděkoval. Taky jen díky němu se postavil Tančící dům. Divím se tomu, že se například televize úzkostlivě vyhýbá diskusím o moderní architektuře.

Mezi nejmovitější investory v České republice určitě patří banky. Proč je architektonická úroveň jejich poboček po celé republice tak zoufalá?

Dobrým vzorovým příkladem tohoto nevkusu je Obchodní banka v Praze na Soudním náměstí. Představuje nevkusnou změť materiálů a na investora prozrazuje hloupou snahu jenom se nějak tvářit. Vlastně transparentně signalizuje nesolidnost. Šílenou architekturu mají i supermarkety, a proti tomu bychom se měli rovněž vehementně vzbouřit - stejně jako proti snaze vystavět na Pankráci v Praze mrakodrapy, a tím zničit pražské panoráma. Za tímhle krokem je jen arogantní moc peněz: osm miliard. Blízký východ je nejistá oblast, tak je snaha některých společností tyto peníze umístit sem. Dobrá, ale ptám se, proč ta investice má být tak nepatřičná?

Ale říkáte přece, že město je odrazem stavu společnosti. Když dříve byl nejmocnější císař nebo král a církev, tak městům dominovaly hrady a kostely, ve dvacátém století, po nástupu komunikačních technologií, to byly televizní věže a v době globalizace si nadnárodní koncerny, které ovládají svět, staví své dominanty, kamkoliv vtrhnou, tedy i v Praze chtějí mít malé World Trade Centrum...

Jenže je to hloupé a nemoderní. Dnes už přece nejde o primitivní sílu a hrubost, kterou předvádějí mrakodrapy, včetně WTC. Dnes světu vládnou jemnější prostředky: technologie a informace. Mrakodrapy byly ztělesněním epochy, která odchází. Dnes, když se radikálně mění civilizace, to vidíme s odstupem zřetelněji: mrakodrapy jsou anachronismem. Symbolem dneška je síť a ta nepotřebuje centrum ani hmotnou vertikálu jako symbol. Její síla je v proměnlivosti. Mrakodrapy jsou zoufalým pokusem těch, kdo doposud mentálně žijí v odcházejícím paradigmatu, utvrdit se, jak říká Bohuslav Blažek, že stará civilizace odolá změnám. Nový proměnlivý svět se jim jeví jako chaos. Nebudeme-li stavět mrakodrapy, nestane se Praha zaostalejší, ale udrží si paradoxní předstih plynoucí z přechodného handicapu, kdy se u nás stavěly jen paneláky. Proto ten stošedesátimetrový mrakodrap, který tu chce stavět Richard Meier a Johny Eisler, jenž tu vystudoval a Prahu zná, považuji za nesmysl. Naopak chybu konceptu, který tam už stojí, je třeba redukovat a ne prohlubovat. Praha je městem věží, ne mrakodrapů.

A jak byste řešil druhou dominantu Prahy pro jedenadvacáté století vy - jako Vlado Milunič?

Mně stačí dominanta Hradu. Vy byste chtěl mít dvě hlavy? Jde pouze o opravu zkaženého panoramatu. Je třeba nižší zástavbou zvednout horizont, a tím opticky snížit to, co tam již nesmyslně trčí.

Na čem nyní pracujete?

Dělám dva Domovy mládeže, stavím vilu v Plané nad Lužnicí. A moje poslední úloha je rozhledna Eurotel v Praze 5, nad Jinonicemi, Na Vidouli. Shodou okolností je to druhý nejvyšší bod v Praze. Tohle místo je jen o deset metrů nižší než Bílá hora. Eurotel tam chtěl původně osadit typový stožár, ale odbor životního prostředí magistrátu jim to zakázal s tím, že by jim to případně povolil, kdyby to byla rozhledna. A díky tomuhle zadání se na mě Eurotel obrátil, zda bych nenavrhl něco, co by bylo pro magistrát přijatelné.

Jak jste k úloze přistupoval?

Nejdříve jsem si koupil knížku o rozhlednách v Čechách, kde jsem zjistil, že většina rozhleden je v půdorysu čtvercová nebo kulatá. Statik mi vysvětlil, že důvody byly prosté, dříve neuměli lidé spočítat rozklad sil do jiného půdorysu. A když jsem zjistil, že dnes už to díky počítačům umíme, napadl mě trojúhelníkový půdorys, neboť trojúhelník je jednodušší, levnější a hezčí. A tak jsem došel k ocelové konstrukci ve tvaru děvčete, nebo chcete-li, indiánského stanu týpí, a nahoře by byla kavárna a pod ní anténní plošina. Dříkem věže je výtah pro postižené a náklad plus dvoje schody: jedněmi se bude chodit nahoru a druhými dolů - jako na Petříně. Výška je jedenašedesát metrů: o metr vyšší než petřínská rozhledna.

A už se začíná stavět?

Ne. Jsme teprve ve fázi územního rozhodnutí. A taky uvidíme, jestli proti tomu nebudou protestovat občanské iniciativy. Ale malí a velcí památkáři to už schválili. Na základě tohoto projektu jsem dostal zakázku postavit rozhlednu na Lipně v chráněné krajinné oblasti u Vítkova kamene. Za Schwarzenbergů tam původně rozhledna byla, ale pak hrad dostali vojáci a zcela ho zničili. Navrhuji částečnou rekonstrukci hradu, ke kterému by se přistavěla jakoby stará falešná hradní věž, která by mohla zase současně sloužit i operátorům, protože to je nejvýše položený hrad v Čechách. Nemohu postavit stejnou, jaká tam byla za Schwarzenbergů, protože kopec původně nebyl zalesněný. Musím jít výš. Ale moc mě to baví,protože to je těžká úloha.

Také jsem u vás v ateliéru viděl další model oživeného, revitalizovaného centra panelákového sídliště. Kde má stát?

Tomuto příběhu říkám Druhý dech sídliště nebo Imploze: výbuch dovnitř. Jde o Prahu 10, o Malešice, tedy o sídliště, co leží za hotelem Don Giovanni. Ve srovnání s Tančícím domem je toto nesrovnatelně těžší úloha a svým způsobem i důležitější, a to jak politicky a sociálně, tak ekonomicky. Když jsem pro tento úkol hledal příběh, našel jsem jej ve střední Itálii v San Gimignanu, které mělo sto pět obranných věží, kam se ve středověku v době ohrožení stahovali obyvatelé. Věže navíc byly mezi sebou propojeny lávkami, aby se lidé, když jedna věž byla dobyta, mohli přesunout do další věže a lávku za sebou spálit nebo zničit, shodit dolů. Podobnými obytnými věžemi bych rád oživil sousedství paneláků G 59.

Areál Hvězda v Praze na Petřinách, což byl podobný úkol, jaký nyní řešíte v Malešicích, je již dokončen. Kdy se začne s realizací tohoto projektu?

Čert ví. Dva roky jsem ztratil jalovým dohadováním s holandským investorem ING. Teď vše začíná zase od začátku. Jsem z toho na mrtvici.